Programové prohlášení vlády klade tento cíl mezi nejdůležitější. Naznačuje ale jen de facto úpravy stávajících parametrů a… další komisi. Levicově populistické ANO se do ničeho nepopulárního nepustí – proč by to dělalo?

Paradoxní je již nápad na oddělení penzijního účtu od státního rozpočtu. O tom se hovořilo už před mnoha lety, proto je sice veden tzv. důchodový účet, ale ten je pouze formální, virtuální součástí celkové výdajové strany rozpočtu.

Fakticky by zřejmě bylo možné oddělit důchodový účet od státního rozpočtu zcela, ale to by striktně vzato znamenalo totální závislost na výběru sociálního pojistného jako jediného (sic) zdroje. To by nebyla žádná korelace – ale doslova rovnice!

Některé země to tak sice mají, ale pravidelně jej (v hubených letech) ad hoc musí beztak dotovat z výběru jiných daní, obvykle DPH.

Sociální pojistné

Na jiném místě programové prohlášení hovoří o změnách sociálního pojistného, které je u nás skutečně velmi vysoké a nadměrně silně zatěžuje cenu práce. Jak s ním naložit, bude jistě kruciální problém příštího volebního období. Snížení by asi bylo možno s pravicovými stranami prosadit, ale nějakou kompenzaci by takový zásah zřejmě potřeboval. Zdroje sice v globálu jsou, jak věděl už Milouš Jakeš, ale musely by se přesunout (odklonit) z jiných rozpočtových příjmů.

Pevná a zásluhová část

Není nutno opakovat, že náš průběžný systém je nejvíc rovnostářský v rámci OECD. Jakýmsi kompromisem do budoucna měl být druhý pilíř, ovšem v zárodku zrušený. Členění na pevnou (možná až rovnou) složku pro všechny plus zásluhovou složku by formálně a jasněji rozčlenilo současný kombinovaný (hybridní) systém výpočtu důchodů. Ovšem i zde je ďábel skryt v detailu, jako vždy… navíc když politika bude jistě chtít obcházet pojistnou matematiku.

Zásluhovost jen individuálně

Málokdo dnes vzpomene, jak někdejší šéf sociální demokracie Vladimír Špidla horoval pro tzv. švédský systém. Asi by nebylo nemožné podobný systém individuálních účtů zavést, jenže opět by šlo pouze o virtuální účty někde v v průběžném vlnobití bez využití kapitalizačních možností. A bez toho, aby se takto „spořené“ peníze nemohly zhodnocovat na kapitálových trzích, postrádá systém ekonomický raison d’être, tedy „důvod bytí“.

Nedůvěra, nedůvěra

Obrovský problém je u nás navíc silná, zakořeněná a opět znovu a znovu zažívaná nejistota, že nějaká následná politická garnitura vše změní. Od státu (vlády) bohužel čekáme v principu vždy nějaký podraz a historie nám dává za pravdu včetně zrušení 2. pilíře. Až úsměvná je zkušenost s daňovou reformou – zrušení superhrubé mzdy a jednotné inkasní místo byly již uzákoněny, ale populistická vláda je zrušila.

Soukromé zdroje

Stejně jako další nezbytná reforma zdravotnictví se neobejde ani ta penzijní bez dodatečných zdrojů. Lze do nekonečna licitovat, kde je vzít, ale každému myslícímu člověku je to již jasné, že ze soukromých zdrojů. Je to pravděpodobně jasné i většině politiků, ti jen nevědí, „jak to prodat“. Nu a pro socialisty a jiná levicová hnutí bude každý takový systém „jen pro bohaté“ a jistě se těší, jak si na kritice nespravedlnosti a „privatizace“ zdravotnictví i důchodů neženou ztracené preference.

Druhý pilíř skončil – nezapomínejte

Ti kdo šli do zrušeného pilíře, uspořili tři miliardy. Jen zlomek (518) lidí však využilo šanci vrátit příspěvek na důchod ze zrušeného druhého pilíře státu a zvýšit si tím penzi o pár desítek korun. Z drtivé většiny lidé (přes 80 tisíc) peníze státu neposlali – spočítali si, že se jim to nevyplatí.