Americkou hypoteční krizi v roce 2007 totiž prý rozpoutali investoři se dvěma a více hypotékami, nikoli nízkopříjmové domácnosti. Alespoň to tvrdí nový výzkum tří akademiků z USA a ze Švýcarska, opírající se o data newyorského Fedu a inovovanou metodologii. Budou se přepisovat učebnice?

Dosud se běžně uvádělo, že za hypoteční krizi v USA mohly tzv. „subprime“ (vysoce rizikové, ale zároveň výnosné) hypotéky, jež byly poskytovány lidem, kteří je nikdy nemohli splatit. To měl být spouštěč ekonomické katastrofy, která se rychle přelila do finančního sektoru a v důsledku vedla ke světové ekonomické krizi v roce 2008.

Problém u „prime“ a investorů

Data newyorské pobočky Fedu a společnosti Equifax podle trojice ekonomů ukazují, že i když v letech 2001 až 2007 objem hypoték rostl, expanze v kategorii „subprime“ zůstala konstantní. Největší rozmach zažívaly hypotéky pro prověřené „prime“ zákazníky s vyšším hodnocením.
V době, kdy začaly domácnosti bankrotovat, nejvíce vzrostl podíl bankrotů právě u domácností s hypotékami spíše uprostřed ratingového spektra, tedy nikoliv u rizikových „subprime“ dlužníků.

Pravděpodobnost, že bude mít dlužník problém hypotéku splácet, rostla nejvýš u lidí, kteří spláceli najednou dvě či více hypoték – tedy u lidí, co nejspíš brali svou druhou nemovitost hlavně jako investici.
Počet takovýchto investorů se v letech před krizí zároveň podstatně zvýšil. U čtvrtiny nejrizikovějších dlužníků se v období krize podíl opožděných splátek nebo propadnutí majetku paradoxně dokonce snížil.

Víc úvěrů, leverage i psychologie

Ekonomové mají několik vysvětlení. Za prvé, když si člověk vezme druhou hypotéku, nemůže (v USA) očekávat státní garanci. Musí se tak spokojit například s variabilními sazbami nebo jinými rizikovějšími možnostmi financování. Za druhé, jestliže chtějí investoři na druhé nemovitosti zejména vydělat, půjčí si na ni co nejvíce (použijí největší páku), aby maximalizovali svůj výnos. To také pochopitelně vede k rizikům.

Důležité jsou i praktické a psychologické faktory – investoři s dvěma nemovitostmi se nemusí bát o střechu nad hlavou, jestliže jednu hypotéku přestanou splácet a druhý dům jim je zabaven. I to se mohlo projevit větším počtem bankrotů.

Kde je pravda?

Jak to, že došli autoři studie k tak odlišným poznatkům, než jejich kolegové v minulosti? Problém prý je v definici „subprime“ dlužníků. Předchozí výzkumy totiž používaly k jejich identifikaci dlužníků data z konce devadesátých let. Tehdy většina lidí, kteří si v letech před krizí zakládali rodiny a brali hypotéky, ještě neměla dostatečně vysoké příjmy. I proto to vypadalo, že nejvíce bankrotovali právě „subprime“ dlužníci.

Metodologie, kterou použili autoři nové studie, prý věrněji odpovídá realitě a také praktikám z finančního sektoru.Na tom jistě něco bude, ale faktem je, že zemětřesení či lavina následujících let asi nepřála podrobnějším výzkumům. Ovšem kdo viděl vynikající film „Sázka na nejistotu“ (The Big Short) – také až z roku 2015 – nahlédl i do tehdejší reality distribuce hypoték, podporované bankami vytvářených „přebalovaných“ investičních CDO.